Zimní usebrání

„Pokud se chci alespoň trochu dotknout reality, podívám se na hvězdné nebe.“  

Pjér la Šé'z

Nad ránem svítá

já bloudím ve snu.

Spatřil jsem cosi

záblesk, snad jiskru.

Naplněn zevnitř

dýchám jen zřídka.

Kdo jsem, kam jdu?

Zříkám se zítřka.

Již jsem něco málo sepisoval o otužování a saunování, o zimních činnostech, které v sobě ukrývají obrovský duchovní přesah. Umí totiž člověka ukotvit alespoň na pár okamžiků do přítomnosti. Umí zastavit myšlenkový tok v naší hlavě a veškerá dramata na chvíli zmizí. Jedná se o velice efektivní cesty k sobě, většinou však jen na skok a spíše nevědomky. Otužování i sauna bývají často prostředkem pro preventivní posílení těla, někdy dokonce jen pouhou projekcí a výplní našeho životního stylu. Jejich duchovní aspekt se vytrácí ve výkonu, v touze, očekávání, kompenzaci. To opravdové usebrání pak nejspíš přichází až s vědomým záměrem. Je schované za světským horizontem.

Není jednoduché vybřednout z bezbřehé bezduchosti dnešní doby. Dovolit si zpomalit. Dovolit si rozvinout vnitřní dialog. Kdo jsem, kam jdu? Mám možnost šlapat po dvou různých cestách. Tu jednu jsem si vybral já, tu druhou mi vybral někdo jiný. Tak kudy tedy kráčím? Jsem opravdu šťastný a prospěšný, tak jak se ptával kdysi Dalajláma? Mlčí má duše, nebo má co říct?

„Tma stéká do kaluží na šedivém pijáku nebe.“ Vypůjčená slova od Václava Hraběte, která mi dokonale symbolizují atmosféru dnešních zimních dnů. Je v nich cosi pochmurného, cosi chladného a temného, zároveň beatnicky naléhavého. Klimatická změna přilévá v tomto směru olej do ohně. Čistota a světlo sněhu je již skoro výsadou horských oblastí naší domoviny. Letošní zima je slzavá a dlouhým černým nocím chybí nostalgické teplo bílých peřin. Ven nás to táhne zase o trošičku méně. Tlak na nitro se stupňuje. Kdo není spokojen uvnitř, nebude spokojen ani tam venku.

Ano, můžeme rozsvítit, můžeme si pustit film, muziku, jít do divadla, kina, hospody, restaurace, můžeme se zabavit nepřeberným množstvím služeb druhých. Tímto stylem se jednou nejspíš i ubavíme k smrti.

A tak doufáme, že naši vnitřní prázdnotu naplníme z venku. To, že jí zajídáme, zapíjíme alkoholem, rozdýcháváme nikotinem, harmonizujeme cukrem, to většinou už víme. To, že před ní často utíkáme na dovolenou, na lyže, k moři, na hory, na Everest, to už si připouštíme méně. To, že čerpáme z druhých, z přátel, partnerů, rodiny, to si uvědomují již jen někteří. Zodpovědnost za své štěstí, zdraví a bytí umíme rozmělnit po okolí. A přesto stále nejsme plní.

Paní Anna Hogenová by řekla:

„Žít z vlastního pramene.“

A tak si někdy uprostřed sladké samoty zapálím doma svíčku, nad ní rozhořím třísku santalového dřeva a zkouším hledat ticho. Zkouším opustit tok rozverných myšlenek, posadit se na břeh a pozorovat je. Neodmítám, nesoudím. Rozpoznávám vůně, vnímám teplo plamene, vidím jeho vzdušný tanec. Kotvím se v realitě. Přestávám pochybovat, myšlenky ztrácí sílu, postupně mizí. Jsem vědomým svědkem plynoucího okamžiku.

Rád poté rozjímám nad svým snažením. Pátrám ve svědomí, kde se necítím jistě, kde je má slepá skvrna v oku? Co dále činím nevědomě, ve vleku? Co mě to nejspíš jednou bude stát? Vztahy, zdraví nebo život? Kde stále ještě jen usrkávám z povrchu hloubek, co konzumuji a přežvykuji? Hledám potvrzení, nebo přijetí? Co je jen pouhým programem, vyjetou brázdou, pružným chapadlem ega, rodinným břemenem?

Znovu si uvědomuji, že nemít myšlenku, když ji zrovna nepotřebuji, je jednou z nejtěžších částí mého současného bytí. Stále si v tolika chvílích nedokážu připustit, že mě ovládá má vlastní mysl. Žene mě bičem strachu v kruhu předsudků a domněnek v touze po lepším zítřku. A hodiny tikají. A srdce bije.

Čím vznešenější projekce, tím krvavější oběti. Ve jménu lásky, dobra a víry utápíme své duše v bažinách mysli. Často by nám prospělo ztratit i tu poslední naději. Teprve pak bychom mohli nazřít realitu. Do té doby nám mysl naprojektuje cokoliv, co nás uchrání před sebou samotným.

Kdo tedy vlastně jsem, kam jdu a kdo ve mně se to ptá?