Tužba ducha i těla

Stojím na břehu už jen v plavkách. Upřeně hledím na zamrzlou hladinu a pečlivě udržovanou vysekanou díru v ledu. Zhluboka dýchám. Dlouhý nádech nosem až do břicha, pomalý kontrolovaný výdech. Ve vodě se mihotají vesmírné odrazky. Je temná a bezedná. Myslím už jenom na ni jak se pomalu ale jistě vnořím do její náruče. Jak usednu a splynu. Jsem klidný a rozhodnut. Už vím, co mě čeká.

První kroky nevnímají chlad. Jako bych šel do sklepa, opatrně, ale plynule. Nořím se po ramena, vnímám tu brutální změnu, život, jenž pulzuje trupem. Hlubokým dechem krotím splašené srdce, snažím se udržet otěže. Přivykám, dech se zjemňuje a krátí. Po dynamické chvíli přichází období klidu.

V hlavě vymeteno. Bradou laskám vodní hladinu, oči se rozbíhají po ledové krustě. Na horizontu vidím černé siluety keřů a stromů, nad hlavou nesmírnost hvězdného nebe. Nohy a ruce přestávají bolet. Blíží se čas splynutí. Pozorovatel stává se pozorovaným. Jediná myšlenka neprojde pocitem blaženosti. S klidným výdechem nořím se pod povrch celý, jen prsty drží okraje ledu. Ve spáncích mi bubnuje krev, nejdřív urputně, poté postupně zpomaluje. Tělo nevnímám, jen tak vlaje pod ledem. Naslouchám srdci. Jsem.

S úsměvem na rtech vycházím na břeh. Poblouzněn chemií těla. Už zase mám nohy a ruce. Žadoní o teplou krev. Ještě stále „jenom“ jsem a dlouho ještě „jenom“ budu. Oddávám se rituálnímu pohybu. Dělám, co potřebuji, co si žádá moje tělo.

Znovuzrozený si dovolím ještě chvíli jen tak stát a nelpět. Pobyt v ledové vodě je pro mne jedním z nejefektivnějších způsobů, jak opustit alespoň na chvíli myšlenkové formy ve své hlavě, jak nakouknout do reality, jak nahlédnout pod povrch. Nutkavá mysl zde velice rychle přijde o kontrolu, stává se pouhým nepotřebným nástrojem. Duše se odmlčí. Ocitám se úplný v přítomnosti.

Benefity otužování pro lidské tělo jsou zřejmé. Velice často také opisované různými vědci i nevědci. V době, kdy komfort začíná být jedním z hlavních negativních činitelů v oblasti lidského zdraví, je skoro jakýkoliv výstup z jeho zóny výhrou. Osobně beru otužování jako částečnou kompenzaci k civilizovanosti, kterou jsme nevědomě rozmazlováni a nenápadně zbavováni zodpovědnosti a především jako kompenzaci duchovních potřeb člověka, které strádají v mělčinách kolektivního vědomí. Samotné zimní období nabádá člověka k introspekci. Dny jsou krátké, světla poskrovnu. Kdy jindy nalezneme vhodnější čas k usebrání? I duše má své potřeby. Otužování zřejmě může být jednou z cest.

Přikládám subjektivní zkušenosti

• Správný záměr. Ujasnit si proč. Zkusit najít motory vnitřní motivace. Pokud se zamotáme do výkonů, požitků, touhy, očekávání, chtění, pak bude cesta velmi trnitá a v důsledku jen iluzorně prospěšná.
• Rozdýchání před vstupem do vody, uklidnění. Přijetí toho, co bude následovat. Směřování myšlenek k činu a finální soustředění na celý proces.
• Do vody vcházet jako do sklepa. Neskákat, ale také nevlézat postupně. Prostě jen zaplout pod hladinu.
• Rozdýchat prvotní šok. Hlubokými nádechy uklidnit stresovou fázi. Teprve po této fázi tělo i mysl opravdu otužujeme. Do té doby jen bojujeme s hlavou. Osobně mi to trvá většinou cca jednu minutu, následně přichází klid a „teplo“.
• Potápějte i celé ruce. Periferie těla nejspolehlivěji prokážou nutnost opustit chlad.
• Naslouchejte tělu. Nestopujte čas. Nelámejte rekordy. Nechte se vést pocity.
• Nebojujte, meditujte, pokud to nejde vylezte.
• Po opuštění vody ihned začněte s pohybem. Je nutné rozproudit krev. Cvičte do té doby, než prohřejete úplně celé tělo. V průběhu toho oschnete, pak se rovnou oblékněte. Pokud by se ochlazená krev z periferií těla dostala do srdce, mohlo by dojít k sekundárnímu podchlazení, a to klidně třeba až doma v teple u krbu. (časté podcenění)
• Jak často se otužovat? Nechte se vést srdcem. Nedělejte z toho sport.
• Tělo i duše jedním jsou. Neopomíjejte žádné z nich v celém tom procesu. Hledejte propojení a harmonii.