Medvědí česnek

Jsou taková místa v přírodě, o kterých mluvím jen zřídka. Nerad bych totiž přírodě prokazoval medvědí službu. Když časně zjara v lužních lesích, nebo ve starých prosvětlených doubravách, v době, kdy stromy ještě nemají listí, vykouknou na svět první špičaté lístky medvědího česneku a hovory se začnou stáčet směrem k tajemným lokalitám Slavkovského lesa, zůstávám tiše opodál.

Vydat se hledat medvědí česnek jen tak do lesa je zde dosti troufalé a naivní. Ale krásné. V západních Čechách roste česnek medvědí jen ostrůvkovitě. Oproti např. Moravě, kde je jeho výskyt daleko početnější a stabilnější. Rád vzpomínám na první toulky v meandrech malé Libavy, kdy jsem měl v očích zlatokopecké odhodlání najít plantáž medvědího česneku. Vybaven znalostmi, vyčtené z naučné literatury, prolézal jsem zákoutí potoční nivy a čuchal ve větru popisovaný česnekový odér. Česnek jsem samozřejmě nenašel, ale objevil jsem další krásný kus přírody, kam se stále rád vracím.

K první lokalitě, kde každoročně roste volně česnek medvědí, jsem se dostal až po letech a to samozřejmě díky informaci od dobrého kamaráda. Každé jaro doufám, že stihnu alespoň pár lístků na pesto, jelikož nejsem jediný, kdo tuhle lokalitu zná. Česnek se tu drží už roky zuby nehty. Nikdy jsem tu neviděl člověka se srpem a igelitkou, který by chtěl sobecky zhodnotit úrodu. Ale slýchávám o místech, která jsou tak známá, že je musí v sezoně jezdit hlídat policie (v CHKO je sběr česneku medvědího nezákonný), protože by došlo k nenávratnému zničení. Vidina snadného zisku je prostě velikým lákadlem. Podobné problémy jsou vidět i často v borůvčí, které lidé drancují hřebeny, nebo třeba u ovocných stromů rostoucích podél silnic, u ořecháčů a vlastně u všeho, co lze proměnit v blyštivý peníz. Stromy dostávají zabrat a leckdy se škubou celé větve. A to proto, že zdánlivě stromy nikomu nepatří. Borůvčí mnohdy končí nenávratně poškozeno a medvědí česnek se tahá i s cibulkami, nebo ve velkém, bez ponechání možnosti vykvést a množit se dál. Doprovodné efekty v podobě odpadků pak jenom dokreslují lidskou krátkozrakost a omezenost.

Kdo jednou navázal upřímný vztah s přírodou, poznal trochu víc také sebe. Pak bere si jen tolik, co potřebuje, aby měl možnost se znovu vracet a čerpat z darů, jež nám příroda poskytuje. Takový člověk bere přírodu jako svoji součást, nedělá rozdíly mezi faunou a florou, nechrání jen krásné a ohrožené. Sobecky neničí, neškodí, nezabíjí pro potěchu, nezanechává po sobě stopy. Chápe svou zodpovědnost zde, na malé modré planetce, ať už se jedná o PET-flašku v pangejtu, česnek medvědí, nebo o celé širé moře.