Pitný režim u dětí

Tabulkové přepočty mililitrů tekutin na kilogram denně a rizika dehydratace nechávám odborným článkům. Dnes bych rád rozvedl téma, jak vlastně vidím pitný režim jako takový.

Přednostně slovo režim přinejmenším zavání negativní a nepříjemnou konotací. Režim někdo nastavuje a jiný ho „vykonává“. Preferuji spíše naslouchat rytmu. Máme ho v sobě jaksi od přírody, nikdo “z venku“ ho nenastavuje.

Jako dospělí jsme velmi často zvyklí zasahovat dětem do jejich přirozených schopností v naivním domnění, že snad dítě pro samoregulaci (nejen) tekutin není dost kompetentní. Lidské tělo je pochopitelně přirozeně vybaveno signály, které zdravý jedinec snadno rozpozná (např. žízeň, pocit sucha v ústech) a podle toho koná – napije se. Tyto signály rozpoznají dokonce i novorozenci, kteří, opět různými signály (pláč), dávají matce najevo svou potřebu. Znamená to, že „vědí“, že mají žízeň/hlad a svou situaci dle dostupných možností řeší.

Tuto schopnost dospělí někdy narušují. V dobrém úmyslu věští pocit žízně a přikazují okamžitou nápravu. A když budou dost důslední a vytrvalí, dítě přestává spoléhat na svůj pocit žízně a začíná se učit, že se pije na příkaz.

Pokud má zdravé dítě k dispozici dostatek tekutin a neustálými pokyny nenarušený, tisíce let fungující mechanismus zpětnovazebné regulace tělních tekutin, s vysokou pravděpodobností nedojde k sebevražednému pokusu o smrt dehydratací.

Tekutiny by tedy samozřejmě měly být k dispozici, ale běžně není třeba je vnucovat. Záměrně se vyhýbám patologickým stavům a extrémním situacím a popisuji obecnou, poměrně rozšířenou praxi mnoha domácností. A co kvalita nápojů? Chceme, aby děti pili slazené, sycené limonády s konzervanty a mikroplasty?

Co zkusit některé z nelichotivých atributů mnoha komerčně dostupných nápojů ubrat a nahradit je třeba Serafínkovým čajíkem nebo letním čajem?