Ostrov pokladů

Byl to jeden z těch úplně posledních letních dnů. A já paradoxně vzpomínal na poslední zimu — jak mě dohání. Celé léto jsem se snažil vědomě hospodařit s energií, přesto o zásadnější přebytky, které bych mohl poskytnout do prostoru, byla nouze. Naopak se mi často dařilo uvíznout v kruzích povinností a musů, pracovních i rodinných. Znovu a znovu jsem si připomínal, že ve hře o čas mám jen jednoho protivníka a že ho dobře znám. Pocit — mám toho hodně, času je málo — vkrádal se mi do těla nezvykle často. V hlavě tolik plánů, strach, že o něco přijdu, když nebudu alespoň trochu činorodý i pro okolí. Takže strach a touhy? Ze zkušenosti vím, že to je ta správná chvíle do toho hodit vidle.                                                -                                                                                                         Každému funguje něco jiného. Někdo je nucen utíkat, někdo medituje, jiný potřebuje společnost, dovolenou, další samotu a klid, kolik lidí, tolik je cest. Já většinou beru batoh a jdu ven. Potřebuji vyvážit světské starosti něčím surovým a přirozeným. Potřebuji mezi stromy. Alespoň trochu promočit boty v polní trávě.Vydám se na planiny. Můžu mrknout na čagu a na světlík lékařský, o kterým mi nedávno vyprávěla kamarádka Nikča, najdu si tam pořádný výhledy, uvařím čaj, a bude!Planiny Slavkovského lesa, tam na stezce svatého Václava, jedno z mých nejmilejších míst k toulání. Široké louky a pastviny položené na samotném hřbetě, rámované březovými remízy, obklopené hlubokými smrkovými lesy. Staré úvozové cesty spojující zaniklé obce, klenby probořených sklepů, horizonty plné výhledů, stáda vysoké zvěře, nářek krkavců a vzduch nasycen příslibem samoty.Bylo větrno. Slunce bylo v podzimní náladě, hřálo akorát tak do kroku. Prolézal jsem remízky, očima přejížděl po bělavých kmenech bříz, hledal nenápadné černé “uhlíky”. Měl jsem v hlavě pár lokací čagy sibiřské, kterou jsem tu našel několik měsíců nazpět. V blízké době jsme chtěli natočit krátké video o této medicinální houbě. Můj dnešní výlet měl tedy i takový průzkumný charakter. Cestou březovými háji jsem nacházel jednoho kozáka za druhým. Klasická houbařská sezóna byla již za svým vrcholem a letos to byla rozhodně jedna z těch slabších. Podzimní vlna kozáků proto byla příjemným zpestřením pro mnoho houbařů v našem kraji. Ani já jsem neodolal a cestou si jich pár uložil do batohu, ale jak jsem předpokládal, měkký nasáklý kozák cestu domů nezvládl, na smaženici tedy nedošlo. Potvrdil jsem si lokace čagy, udělal pár fotek a vyšel na pastviny.Očima jsem přemítal po zeleno žlutém koberci, hledal známé květy, objevoval ty neznámé. Třezalka už odkvetla, řebříček sem tam vykukuje z unavené trávy, mou pozornost však nejvíce upoutaly bílé ostrůvky velkolepě usazené v monotóním reliéfu pastvin. Velké narůžovělé květy slézu, tak ten tu vidím poprvé. Dostal jsem se do míst, kde by měl růst světlík. Už nejspíš chápu, proč je dobrý na oči. Abyste ho našli, musíte opravdu dobře zaostřit. Ideálně pokleknout, možná i lehnout, potom se vám naskytne poutavý pohled do tlamiček fialově žíhaných sněhových kvítků, s typickou žlutou skvrnou uprostřed.

Naplněn květy, jejich vůní a přirozenou krásou, hledal jsem místo k odpočinku. Usedl jsem ve stínu olší, na kraji lesního ostrůvku. V průzoru mezi zelenými hřbety třpytilo se jezero Medard, kousek od něj vystupovala do popředí, skoro až nepřirozeně, věž kostela svatého Jakuba na Starém náměstí v Sokolově — moje rodná hrouda. Pěkně z dálky, s nadhledem i odstupem. Tyhle chvíle mám rád. Mění se perspektiva, nové úhly pohledu ve mně často něco naťuknou. Užíval jsem si teplého bylinkového nápoje, postupně nabýval klidu. K úplné harmonii mi ještě kousek chybělo, přesto pociťuji uklidňující vděk.Balím saky paky a vydávám se na cestu zpět. Mou pozornost poutá solitérní hloh. Tak obrovské hložinky jsem jakživ neviděl, připomínají mi spíše šípky. V tu chvíli mi to došlo. Hloh, hlídač a strážce lidského obydlí. Mezník v krajině. Pohledem narážím na kovový kříž krčící se v přilehlém háji. Takže tohle je Ostrov, ten Ostrov! Jedna ze zaniklých obcí Slavkovského lesa. Tolikrát jsem šel kolem a nikdy nezavítal dovnitř. Hned při vstupu mi nad hlavou proletí, absolutně neslyšně, velká sova, asi puštík, přemítám v hlavě. Strnule pozoruji ladnou křivku sovího letu v korunách stromů, do doby, než očima narazím na velkou žlutou hrušku. Na přihrbené staleté hrušni visí jen jedna jediná. Nečetl jsem tohle v nějaké pohádce? Dalo mi práci ji sundat, ale stojí to za to. Je výborná, sladká jako med. Projíždí mnou neodbytná myšlenka na lidi, kteří tu ještě před sedmdesáti lety žili. Tak tohle byla jejich zahrádka? Kus opodál ochutnávám malinké švestky, sbírám papírové vlašáky a srším klukovskou radostí z objevování neznámého světa. Perspektiva se znovu mění. Dalších pár kroků a bum. Na zlomené bříze čaga jako hrom. Ani v Estonsku, kam jsme loni jeli přímo za čagou, si nevybavuji takhle velké sklerocium, rozumějte velký dřevnatý uhel. Hotový poklad. Lokaci pečlivě ukládám do paměti. Tohle místo mě pohltilo. Zkoumám každý ovocný strom, každou rozvalinu, náznaky staveb a lidských příběhů.

Pokorně křižuji hájem po bahnitých stezkách, prodírám se kopřivami, a ztrácím se naplno v přítomnosti. Lesní ticho umocňuje vítr. Okem narážím na povědomě rezavou hromadu vyčnívající z trávy mezi stromy. Beru dalekohled a nestačím se divit, vidím paroh. To bude mršina, chudák jelen, proletí mi hlavou. Období říje. Musím to samozřejmě prozkoumat. Šoulám se pěkně potichoučku, vítr hrál se mnou. Jsem blízko, na dostřel telefonu, dobrých deset metrů. Hromada se pohla. Tak je živej! Mám smíšené pocity. Co bude teď? Jelen se zvedá, já schovávám mobil a srážíme se pohledem. Stojíme naproti sobě, oba čekáme, co se bude dít. Majestátní čtrnácterák. Cítím jeho dech, vůni, důvěru a klid — strach je ten tam. Jelen v klidu poodstoupí, pak se znovu otáčí, jakoby mě zdravil, a poklidným poklusem mizí mezi stromy.

Mám rád tyhle setkání s realitou. Dříve, vybaven fotoaparátem se superzoomem, chodíval jsem na fotolovy. Byl jsem plný touhy a očekávání. Dokázal jsem vyčkávat hodiny, nadbíhal jsem jim. Znal jsem místa, kde přes den odpočívají, kam se chodí pást. Vídal jsem stohlavá stáda laní a mladých jelenů. Vždy to bylo jedno velké dobrodružství. Nikdy jsem se ale k takhle velkému jelenovi ve volné přírodě nedostal blízko jako nyní. Nikdy jsem s ním nestrávil tolik času tváří v tvář. A hlavně, nikdy jsem necítil takové propojení.Často si opakuji, potřebuješ mít dobrý záměr, správnou myšlenku, pak to všechno přijde samo. Po tomhle setkání si uvědomuji, že vždy existuje nějaký další krok. Možnost se posunout, změnit perspektivu, pootočit úhel pohledu. Dívat se na věci známé neznámým prizmatem. Pak se může stát, že přijdou věci, situace, stavy, o kterých bychom ani nesnili. Je možné, že právě bez záměru, bez očekávání, bez hledání, bez podvědomé touhy, dějí se ty nejkrásnější věci?