Jarní jinotaj

Letošní zima je téměř za námi. Byla dlouhá, mrazivá a konečně zase se sněhem. Právě se nacházíme v jednom z možná vůbec nejkrásnějších období ročního koloběhu. Přitom to není tak dávno, co se krajinou plazily vlezlé mlhy a šedavé dny lomcovaly morálkou nejednoho člověka. Sluneční svit byl toho času pouze zbožným přáním. Sněhové opojení postupně polevovalo a na přetřes přicházely poslední zbytky uspořené energie.

To zima umí krásně – tříbit hospodáře.

A ze dne na den, jako když švihne březovým proutkem, se příroda začne měnit před očima. Slunce si všechno vezme na povel. Z rozespalé půdy bují první květy, keře a stromy pučí a čerstvým vzduchem se nese radostný bzukot a zpěv svobodných vzduchoplavců.Všímat si, jak krajinou harcuje jaro, je vskutku povznášející.

O tvořivosti přírody se i těm nejslovutnějším umělcům může jen zdát. Ale ponořit se do jejích tajů, pozorovat krásu, nepřežvykovat — a sem tam o tom třeba napsat báseň, to může každý z nás.

Jarní jinotaj 

Hejno polních skřivanů,

družicí se na obzoru,

trylkuje si do skoku.

Pastvina jest dálnou stepí,

psanec sika na pozoru,

hnedle přidal do kroku.

Sladká míza v bříze šumí,

potok skáče na břehy,

uzmul hrdost jelenovi,

dál si tiše láteří.

Podél cesty kvete podběl,

přestože je zakázaný.

První pravý jarní čajvoní také kopřivami,

v chuti jímá jinotaj.