Den stromů

Když potřebuji najít v sobě klid, naplnit prázdnou nádobu, uzemnit svoje touhy a pochopit svoje potřeby, vydávám se do lesa. Nechávám působit přirozenost okolí, poslouchám šepot ve větvích a vnímám každý nádech nosem. Naposledy jsem takhle nachodil pěkný kus cesty, než jsem usedl na mechovém kameni pod hustým zeleným baldachýnem. Myšlenky se začaly rozpadat a drolit až spolu s kávou v ručním mlýnku. Rituál a vybraná společnost. Pocit oddělenosti mizí pod tíhou letitých velikánů, kteří nenaléhají, přesto působí.

Stromy vnímáme různě. Někdo se spokojí s řezivem a otopem, druhý s kulisou a stínem, třetí s plody. Někdo stromy vlastní, další je pěstuje, jiný s nimi mluví. V naší kultuře vnímáme stromy často jako paměť krajiny, jako posly z minulosti. Symbol propojení prostoru mezi člověkem a místem, symbol návaznosti generací v čase. Z pozice němých svědků a věrných naslouchačů přináší lidem pocit důvěry. Jejich kořeny nám připomínají důležitost vztahů. Plody evokují pocity hojnosti. Listy koloběh a cykly. Dlouhověkost svádí k iluzi včerejšků a zítřků. Na mých toulkách přírodou postupně jsem přestal pojmenovávat stromy. A vlastně vše, co v přírodě vidím. Naučil jsem se býti spíše svědkem nežli znalcem. Místo slov teď raději naslouchám a vnímám. Často si uvědomím, že nevím vlastně vůbec nic o tomto stromu, o jeho schopnostech, o jeho životě, o jeho smyslu. Vždycky mě fascinoval fakt, že v tom jednom malém semínku je obsaženo absolutně vše, co potřebuje strom pro to, aby se stal stromem. Nyní mne fascinuje zjištění, jak moc jsme si podobní a že z jednoho objetí pochopím více, nežli z tisíce slov. Být svědkem jejich bytí mě leckdy dokáže naplnit až po okraj. Být součástí jejich bytí, znamená zapomenout a znovu najít.