Mikulášská nadílka na Serafinu - pouze DNES sleva 15 % na všechny produkty Serafin
Mikulášská nadílka na Serafinu - pouze DNES sleva 15 % na všechny produkty Serafin
Pestrost přírody a nutnost ji chránit

Pestrost přírody a nutnost ji chránit

29. prosince 2021

  

  Je tomu pár let. Procházel jsem továrnou v rámci obchůzky provozu. Ze zahloubané provozní slepoty mne vytrhl divný ptačí ruch v okolí. Poštolky nalétaly do úkrytů nad parovody, holubi se drželi proklatě nízko a zbytek neurčitých menších ptáčků jakoby volal na poplach. Zvláštní pocit mě donutil zvednout hlavu k obloze. Ani jsem nedutal! Tři obrovští ptáci zakryli na chvilku nebe, prolétli nade mnou a zmizeli. Hlavou mi jen blesklo něco o orlech na Třeboňsku. Z pohledu v letu nebyl jsem schopný určit, o jaké dravce by se mohlo jednat, ale tušil jsem, že velikostně se to neblíží žádnému běžnému druhu z naší oblasti. Nic naplat, dravci zmizeli a já, ač s očima dítěte, pokračoval jsem v běžné rutině pracovního dne. Uplynula možná hodina, když jsem se vydal na další pochůzku, tentokrát zkontrolovat cestu spalin. Kráčel jsem po vysoké lávce, ve směru ke komínu. Vtom mě to bouchlo do očí. Na druhém ochozu, zhruba ve 100 metrech, seděli dva opeření obři. Na tu dálku stále nešlo rozeznat, o jaký druh se jedná. Velikostně snad jedině ten orel mořský. Upřímně mi to přišlo jakoby  na zábradlí seděly dvě děti. Zalarmoval jsem kamaráda, také kolegy na velíně a běžel k rodičům (bydlí poblíž továrny) pro obyčejný kompakt se zoomem a atlas ptáků. Šlo o čas, nic lepšího mne nenapadlo. Plný adrenalinu vyfotil jsem pár fotek, kvalita špatná, zoom slabý, ale přesto šlo jasně rozpoznat klíčové znamení – bílá hlava, bílý vyšší krk. To je sup!  Nevěřil jsem vlastním očím a stále váhal – fotka neostrá, mé znalosti okrajové. Rozhodnul jsem se běžet pro vlastní výbavu, pro dalekohled a superzoom fotoaparát. Tentokrát jsem běžel o kousek dál. Udýchaný, zpocený, ale v rekordním čase. Supi stále čekali na lepší techniku, ani se nehnuli. Vylezl jsem na nejvyšší střechu v okolí, v dobrém úhlu ulehl, fotil a užíval si raritu okamžiku skrz čočku dalekohledu. Už nebylo pochyb. To supi bělohlaví okupovali náš komín. Vyhřívali se nejspíš po dlouhém přeletu a sbírali sílu na další štaci. Nevím, odkud se vzali, nevím ani kam letěli, jen vím, že tohle byl jeden z doposud nejlepších dní v mé práci. Zážitek, jenž zarezonoval celou ornitologickou obcí, pozorování, které bylo nakonec zařazeno jako raritní a jedno z nejzajímavějších v daném roce v naší zemi.

      Rozmanitost přírody, její pestrost, je obrovská. Jak vidno, nemusíme chodit vůbec daleko a vidíme, že svět kolem nás, příroda v okolí, nabízí mnoho témat k zamyšlení a k úžasu. Raritní okamžik zažijeme kdekoliv, máme-li oči otevřené. Optikou vzácnosti budou pro mne supové v chemičce těžko překonatelní, naštěstí ale už toto lidské třídění důležitosti nevnímám tak černobíle. Klasik by řekl, že stéblo trávy nemá o nic menší hodnotu, než celé hvězdné soustrojí.

     Takový mumraj na krmítku, v období prvních sněhů, je totiž také obrovskou podívanou. Každoročně žasnu nad různorodostí života, nad druhy ptáků, které navštěvují naši zahradu. Začíná to variacemi sýkorek, od sousedů z kůlny létá páreček brhlíků, nesmí chybět elegán strakapoud, drzá sojka, v průběhu zimy přidají se malovaní stehlíci, hejna světle zelenkavých zvonků a žlutavých čížků. Rád vyhlížím samečka hýla s krásnou rudou na prsou, také dlaska se zobákem papouška a vlastně jakéhokoliv hosta, který zrovna poletí kolem. Tajně v hloubi duše samozřejmě čekám na supy.

    Při toulkách lesem, potkávám plno místních obyvatel. U nás pod Krudumem chodím rád k pastvině, kde tradičně vídám stádo bílých daňel, na sněhu jsou tyto albínky obzvláště spanilé. O kus výš, hlouběji v lese, znám pahorek, který obývají jeleni Sika, přistěhovalci až z dalekého Japonska. Tomu se u nás obzvláště daří. Nemá problém křížit se s daleko větším jelenem lesním a nemá tedy přirozeného nepřítele. Je chytrý. Dostat se k němu blíž, chce značnou dávku trpělivosti. Jeho paroží je slabší a méně objemné, ale u starších samců přesto majestátní. V nedávné době mne pobavila zpráva o zdivočelých kozách domácích, dlouhodobě obývajících skalky okolo Kňafáku (Slavkovský les). Na fotkách pózují jak kamzíci na Zugspitze.

      Minulou zimu objevil můj soused zajímavé stopy ve sněhu. Na skalce, s krásným rozhledem do kraje, nad osadou Hrušková, nalezl veliké kulaté stopy. Čtyři prsty bez drápů, zjevná asymetrie mezi nimi, patní mozol s vyhloubením dovnitř. Poslal jsem fotky dalšímu kamarádovi, biologovi, který nám potvrdil rysa ostrovida. Časem se ke mně donesly zprávy od známých myslivců, že po „Slavkováči“ se už měsíc toulá rys. Nejspíš hledal nové teritorium, nebo jen migroval, ale známky o usazení se bohužel znovu nepotvrdily. Dnes se na našem území vyskytuje zhruba sto rysů (převážně Šumava a Beskydy), jedná se o silně ohrožený druh, často ohrožován pytláky – člověkem, jeho jediným přirozeným nepřítelem. Další krásná zpráva přišla z AOPK (agentura ochrany přírody a krajiny ČR). Na jednu z fotopastí umístěných ve Slavkovském lese byla zachycena kočka divoká. Její výskyt v České republice je extrémně vzácný, důkazy o trvalém pobytu a rozmnožování zatím chybí. Ve Slavkovském lese se o kočce divoké nemluvilo 300 let. Kočka divoká byla dlouhá léta trnem oku myslivcům, stejně jako rys. Jejich návrat do kulturní krajiny je značně složitý. Ubývá divočiny, přibývá infrastruktura, pastviny, pole.

    Úbytek divočiny je celosvětové téma. Zbývají pouhá procenta plochy planety, zbytek je ovlivněn lidským zásahem. Neporušené oblasti přírody nám dávají možnost udržet biodiverzitu (biologickou rozmanitost). Správné fungování biomů, jednotlivých biotopů a vůbec všech přírodních procesů, má zásadní vliv na stabilitu – harmonii, na přežití. Jestli se bude jednat o lidský druh, nebo o pakomára, je v podstatě jen řečnickou otázkou.

         K životu toho nepotřebujeme zas až tak mnoho. Stačí nám čistý vzduch, čistá voda, zdravé jídlo a odpovídající teplo. To ostatní je otázkou volby. Přesto ve velkém odlesňujeme, kácíme stromy. Přitom víme, že dýcháme to, co stromy vydechují a naopak. Znečišťujeme vodu, která je tu už od počátku věků, vodu, z které se v podstatě skládáme. To, co jíme, často už ani nemůžeme nazývat jídlem. Ze strachu z nedostatku, v touze po komfortu, jsme ochotní slevit i z těchto základních potřeb. Bojujeme s uhlíkovou stopou, abychom zastavili globální oteplování země, v domnění, že pomáháme a chráníme přírodu. Tady už dlouho ale nejde o zprofanovaný pojem slova příroda. Příroda tu bude dál, jde o to v jaké formě a jestli s námi, nebo bez nás. I my lidé jsme příroda, každý z nás je jednotlivým komponentem v tomhle obrovském globálním komplexu. Ovládáme sice planetu, jsme na vrcholu potravního řetězce, kontrolujeme vše, co můžeme. Opravdu ale věříme, že můžeme kontrolovat Přírodu? Ovládnout zdroj života? Opravdu toho víme tolik? Kdo, nebo co, vlastně tedy potřebuje chránit?

Nejen živočišná, ale i rostlinná říše skýtá fascinující pestrost. Znali jste třeba plody camu camu (Myrcaria dubia) z Jižní Ameriky? Tato rostlina je extrémně tolerantní vůči záplavám, vydrží čtyři až pět měsíců s kořeny a dokonce i s velkou částí nadzemních částí ponořených ve vodě. Její plody jsou extrémně kyselé a obsahují mimořádně vysoké množství vitamínu C.

A co teprve takový strom Croton lechleri, jehož červená míza připomíná krev. Však se jí také říká „Sangre de drago“ – „Dračí krev“. Najdete ji mezi našimi speciálními tinkturami.

Sdílet
Tomáš Abrhám | Serafin byliny

Tomáš Abrhám

autor
Tomáš rád cestuje, zajímá se o ochranu přírody a je jejím velkým obdivovatelem i znalcem. Má jedinečný poetický styl, s nímž přispívá k pestrosti a kouzlu našich článků v Magazínu i Herbáři.

Objevte další témata

Potřebujete poradit?