Vydejte se s námi na cestu za albánskými bylinkami

Začalo to Ekvádorem a dračí krví, další rok jsme se podívali do Estonska na medicinální houby a speciálně na chagu, letos to byla Albánie a její bylinky. V Ekvádoru jsme navštívili našeho spolupracovníka, který pro nás zprostředkovává dračí krev od indiánských komunit v Amazonii, strávili jsme dva dny v džungli a poznali mnohem více než jen dračí krev. V Estonsku jsme navštívili naše dlouholeté partnery z firmy Shroomwell, viděli jsme opačnou polaritu, ekologický kontext a vyspělou technologii pěstování a zpracování medicinálních hub. Poslední výlet byl v lecčem jiný.

První myšlenky na albánské bylinky přišly při návštěvě norimberského Biofachu, největšího světového výstavního veletrhu zaměřeného na biopotraviny a ekologické produkty. Albánie se zde prezentovala jako zahrada světa. Paleta barevné květeny, krása albánských bylin na pozadí divokých hor, ochutnávka horského čaje, obrazy modrých chrpových polí – to vše nás uhranulo. Navázali jsme tady první kontakty, získali první důležité informace a prvně pochopili tu nenápadnou podobnost našich dvou zemí.

Tou dobou jsme už dávno v Česku vnímali veliký úpadek v tradici samosběrů. Po době covidové výrazně uvadl sběr bylin a přírodních surovin ve školách. Lidé se projektují daleko více do měst a duševních pracovních oblastí, dělnická síla je v nedostatku, výkupny bylin se potýkají s krizí. Naopak trend zdravého životního stylu zvyšuje poptávku po přírodních produktech. Chceme-li udržet kvalitu, musíme se porozhlédnout kolem a hledat odpovídající zdroje. I proto Albánie.

Máme možnost odebírat krásně vypadající bylinky z nedaleké země. Vše působí tak dobře. Nás ale zajímá realita. Jak Albánci pěstují, jak sbírají, jak zpracovávají bylinky? Není tam někde háček? Jak vybrat toho pravého partnera, jak nejlépe vypěstovat důvěru? Jednoduše, prostě se tam vydáme, a doslova uvidíme. Záměr se ucelil.

Oslovili jsme zhruba osm potenciálních partnerů z kontaktů, které jsme nasbírali na veletrhu Biofach. Z počátku všichni reagovali aktivně a zvali nás na návštěvu, postupně ale docházelo k obratu. Jak se cesta více a více zhmotňovala, nabírala na opravdovosti, spousta firem přestávala komunikovat. Docházelo vlastně k přirozené selekci. Nakonec zbyly dvě firmy, které to evidentně myslely vážně a také se možná neměly za co stydět, čeho se bát. Obě firmy jsou ze stejné oblasti, z jihovýchodu Albánie, což nám hrálo do karet, cestovní itinerář vypadal hned přívětivěji.

Vše se potvrdilo a zaklaplo do sebe – skromný tým Serafinu vyrazil letecky do Tirany, hlavního města Albánie. Zde jsme si půjčili auto a vyrazili směr Korča. Albánie je oproti Česku co do rozlohy zhruba třetinová. Vzdálenosti tu nejsou nijak závratné, bývají však vykoupeny složitější infrastrukturou, která je místy v horším technickém stavu. Hluboká údolí, horská panoramata, tisíce zatáček, kilometry probíhající výstavby, štěrkové jazyky, stoupání a klesání, brzdy a spojka. Albánské přejezdy pro nás obecně představovaly značnou zátěž, především kvůli tomu, že jsme měli na celou expedici jen pět dní.

Cestu do Korčy jsme si zpříjemnili koupáním v Ochridském jezeře, které leží na hranici Severní Makedonie a Albánie. Jedná se o jedno z nejstarších (2–3 mil. let) a nejhlubších (288 m) jezer v Evropě a jeden z ekologicky nejvýznamnějších sladkovodních ekosystémů na světě. Průzračná voda plná života. Pod hladinou jsem sledoval metrovou užovku, která bleskovými výpady útočila uprostřed hejna malých rybek. Zpětně to pro mě byl nejpůsobivější zážitek ze šnorchlování v Albánii – ani křišťálově čisté moře v útesech poloostrova Karaburun nenabídlo tak zajímavou podívanou.

Oblast Korča na jihovýchodě Albánie překvapí klidem, rozlehlou krajinou i silně zakořeněnou kulturou. Jedná se vlastně o náhorní plošinu (800 až 1000 m n.m.) obklopenou horami. V této úrodné kotlině se pěstují obiloviny, brambory, zelenina a také lány léčivých bylin. Město Korča, někdejší centrum vzdělanosti, si dodnes drží noblesní atmosféru – v kavárnách se podává silná káva, místní víno i pivo, ulice lemují staré domy a ortodoxní chrámy. Měli jsme možnost strávit tu dva naplněné dny.

Jaké partnery se nám podařilo navštívit?

Naším prvním hostitelem a průvodcem byla firma Natural Herbal. Nahlédli jsme do skladů bylin i zpracovatelského procesu. Prohlédli si stroje na čištění, selekci, řezání a drcení. Pro místní bylinkové firmy, pro farmáře a sběrače právě začalo období sklizně a sušení. To hlavní se teď děje přímo na polích. Firma Natural Herbal vykupuje bylinky ze samosběru od místních farmářů, ale určitou část produkce také pěstují na vlastní půdě, jak v údolí, tak v horách poblíž Voskopoje. Horské pěstování bylin v nadmořské výšce kolem 1000 metrů prodlužuje díky pozdějšímu květu možnosti sběru, a tudíž zefektivňuje celý proces. Podívali jsme se zde na zrovna rašící kultury měsíčku lékařského.

Voskopoje je malá horská vesnice s bohatou historií, dávnou slávou a současným klidem. V 18. století byla kulturním a obchodním centrem celého Balkánu. Naši hostitelé nás pozvali do místní restaurace na pravou albánskou hostinu. Typická jídla tu vycházejí z albánské venkovské kuchyně, ale nesou i arumunský, řecký a částečně osmanský vliv. Na stůl se začalo servírovat nečekaně mnoho různorodých pokrmů. Rajčata a papriky, ovčí, kravské a kozí sýry, jogurtové omáčky a dipy, domácí chléb, slané koláče lakror, palačinky s máslem a sýrem a samozřejmě maso, které je pro Albánce absolutní nutností. Kuzu në saç – jehněčí pečené pod kovovým poklopem zasypaným žhavými uhlíky, masové kuličky kofty, vepřové kotlety, kuře na x způsobů. Skončili jsme třemi druhy dezertů. Bylo těžké se nepřejídat, ale jak lépe se napojit na místní kulturu než skrze jídlo?

Druhý den nás čekala firma Ekoprod. Ta nás vzala rovnou na svá pole. Vysněné obrazy v naší hlavě se naráz proměnily v realitu. Závěje modrých květů orámované hřebeny vysokých hor. Sběračky ve slaměných kloboucích, s plátěnými vaky přes rameno zde od brzkého rána trhaly květy chrpy modré. Za jediný den jsou schopny natrhat kolem dvaceti kil těchto květů.

Dalším naším cílem byl hojník horský neboli horský čaj. Tato bylinka roste divoce v horách nad 1000 m n.m. Vyskytuje se skoro po celém Balkánu, jen se liší na druhové úrovni a v názvech. Místní ji sbírají ručně a suší na slunci. Zlatavý nálev se tradičně používá na podporu imunity, trávení a při nachlazení. Pije se denně – často s medem, máslem a citronem – jako tichý rituál horského života, zakořeněný hluboko v balkánské tradici. Jeli jsme se podívat přímo na jedno horské políčko, kde firma Ekoprod hojník pěstuje. Klasické samosběry v horách nejsou již dostačující. Řecký marketing totiž dostal tuto bylinku aktuálně do popředí zájmu i v západní Evropě, poptávka je tak veliká, že řecké firmy musí vykupovat bylinku už i z okolních zemí. Marketing je jedna věc, nutné je ale podotknout, že horský čaj je opravdu lahodný a v kombinaci s jeho prospěšnými účinky na lidský organismus zcela chápu jeho úspěch za hranicemi přirozeného výskytu.

Závěr druhého dne vyvrcholil opět večerní hostinou. Tentokrát v malé vesničce poblíž řeckých hranic u rodinných známých našich hostitelů. Zde jsme poprvé ochutnali albánským národem zbožňovanou rakiji. Pálenka většinou z vinné révy, zde v horách častěji ze švestek, fíků nebo hrušek. Několikrát zaznělo gëzuar, tedy na zdraví. Zahradní hostina ještě o chlup autentičtější než předchozí den, každopádně stejně bohatá a upřímná. Albánská pohostinnost není žádným mýtem, jen si pro ni člověk musí dojet trochu hlouběji do vnitrozemí.

V průběhu těchto dvou dnů jsme vedli spoustu rozhovorů nejen na bylinková témata. Načerpali jsme spoustu informací a poznatků. Viděli a cítili krásu albánských květů. Obě společnosti nás přesvědčily o své kvalitě. Také jsme pochopili, že problém se sběrači a samosběry se dotýká i Albánie. Mladí lidé utíkají z hor a vesnic do měst. Nevracejí se. Na pole se těžko shánějí pracovníci. Začarovaný kruh tvrdé dřiny, malého výdělku, euroamerického snu a iluzorních hodnot má přímý dopad na nevyhnutelnou proměnu albánské kultury.

Co člověk vlastně stihne pochytit za pět dní v cizí zemi?

Dopředu jsem si přečetl knihu od M. Náplavy a P. Horkého – Albánie, kráska se špatnou pověstí. Udělal jsem si tedy jakýsi obrázek. V nedávné minulosti komunismus, železná opona, paranoidní vůdce Enver Hodža, naprostá izolace, vymýcení inteligence, nefunkčnost státu, drsný mravní kodex Kanun. Kanun je soubor zvykového práva. Pokrývá témata jako čest, krevní msta (gjakmarrja), majetek, pohostinnost, rodina, ženské role a další. Fungoval po staletí tam, kde neexistoval nebo nefungoval stát – čili nahradil soudy, zákony, autority. V horách tedy rozhodně nebudu odmítat žádné pohoštění, už vůbec ne rakiji a na pobřeží ještě uvidíme. Hlavně nikoho neurazit.

Zas a znovu, realita byla zcela jiná. Ano, v Albánii člověk naráží na komunistické artefakty na každém rohu, především na vojenské betonové bunkry, kterých je po zemi rozeseto prý až 170 000. Jinak člověk místy vnímá pouze určitou setrvačnost dávných časů, prolínanou toužebným poklusem směrem ke kapitalismu.

Hlavním statusovým symbolem mužské populace je zde automobil značky Mercedes. Dříve symbol úspěchu, dnes už nejspíš součást identity. K tomu patří odpovídající počet myček aut, neboli lavash. Mladí muži jezdí v naleštěných autech stále dokola po hlavní třídě města Korča a sličné slečny se v houfech promenádují po ulici. Chvilku nám trvalo prokouknout tento námluvní rituál. Následně jsme si od místních potvrdili, že se opravdu jedná o zdejší kolorit mladé generace.

Mnoho Albánců kouří, udává se až 40 procent populace. Kouří snad neustále a všude. Při větrání načichlého oblečení po pracovní schůzce v zasedačce jsme zavzpomínali na dobu našeho mladého hospodského života. Nejen Mercedes, ale i cigareta je pravděpodobně součástí národní identity.

Albánci se tváří nevraživě. Drsná maska se však po prvním kontaktu mění ve vřelý úsměv. Divokost jejich povahy koresponduje s dynamikou místní krajiny. Horské hřebeny a hluboká údolí, panenská jezera uprostřed divočiny. Vinice a olivové háje. Ořešáky a jalovce. Velké, širé lány. Moře.

Tu „pravou” Albánii je nutné hledat ve vnitrozemí a v menších vesnicích – čím hlouběji, tím lépe. V těchto místech je stále ještě prostor pro tradici. Na pobřeží vládne turismus a euro. Dost podobné devadesátkám na Mallorce – hotel vedle hotelu, magnetky a cetky s vlajkou. Nic nového, podobná situace bude asi i v dalších, nejen balkánských zemích.

Nicméně, úkol splněn. Poznali jsme dva naše potenciální partnery. Ověřili si kvalitu jejich bylin a také celého procesu zpracování. Mohli jsme se zúčastnit samotných sběrů, v rukou rozemnout a cítit vůni měsíčku, máty, levandule, jalovce, chrpy a dalších bylinek. Odjíždíme s vědomím, že pro Serafin má smysl navazovat vztahy v této zemi.

Osobně jsem velice vděčný za možnost alespoň trochu ochutnat Albánii. Vidět rozmanitost její přírody a rázovitost zdejších lidí. Odlišnost a podobnost dvou různých světů. Připomenout si pohodlnost a iluzorní jednoduchost svého života. Konfrontovat se s opravdovou jednoduchostí, s lidmi, kteří vystačí s málem, a přece jsou šťastní. Zároveň vidět zrcadlo své vlastní historie a evoluce společnosti, a díky tomu si pokládat mnoho dalších důležitých otázek.

Děkujeme, krásko se špatnou pověstí. Faleminderit.