Svůj český název si vlaštovičník přenesl z řečtiny, chelidon jako vlaštovka, drobný hmyzožravý pěvec, který přilétá do našich zemí, když se bylina otvírá květu. Uvadá a ztrácí se, když vlaštovky odlétají do teplejších krajin. Jiné prameny tvrdí, že dospělé vlaštovky krmí vlaštovičníkem své mladé, aby se jim zbystřil zrak. To podporuje i text Aristotelův, kde se píše: „Kdyby někdo vypíchal mladým vlaštovicím v hnízdě oči jehlou, ty staré jim zase touto bylinou oči vyhojí.“ Alchymisté a lékárníci dříve dokonce nazývali bylinu Chelidonie, což se vykládá jako „nebeský dar“. V našich krajích též můžeme slyšet názvy jako: boží dar, krvavá bylina, bolák, bradavičník, celedínek, krkavec, nebo třeba hadí mlíčí.

Je to vytrvalá jedovatá rostlina s nepříjemným odérem, vysoká někdy až jeden metr. Má centimetr široký válcovitý oddenek. Lodyha je dlouhá, tenká, oblá a chlupatá- plstnatá, s množstvím větviček nesoucí lyrovitě peřenosečné listy, které jsou zvrchu zelené a lysé a zespodu namodralé, mírně chlupaté. V celé nati proudí mléčně oranžová jedovatá šťáva, která těžce voní a její chuť je palčivá až peprná. Při poranění byliny ihned vytéká. Krásné žluté květy tvoří čtyřplátečnou korunu a jsou posazené na dlouhých stopkách. Plodem je jednopouzdrá šešule obsahující semeno velikosti většího máku. Kvete od května do září. 

Vlaštovičník se vyskytuje po celé Evropě a v mírné subarktické Asii. Byl zavlečen do Severní Ameriky. Dokáže přetrvávat i v alpských podmínkách. Bývá spatřen zhruba do výšky 1700 metrů nad mořem. Roste hojně většinou v okolích lidských obydlí, u cest, kolem zdí a plotů, na rumištích, v křovinách. Je pravděpodobné, že ho dříve lidé pěstovali ve své blízkosti, aby byl vždy při ruce. Jeho léčebné účinky jsou historicky velmi dobře známé. V přírodě se pak rozšiřuje pomocí mravenců, kteří si rádi pochutnávají na jeho semenech a roznášejí je po okolí.

Dříve se používal odvar kořene s anýzovým semenem v bílém víně. Současně se čerstvě natrhaná bylina dávala do bot. To přispívalo k očistě jater. Destilovala se „voda chelidonová“ a hojně se používala zevně, například svařená s medem (viz Mattioli- 16.stol). Dnes užíváme vlaštovičník ve formě nálevů, odvarů, tinktur a mastí. Práce s čerstvým vlaštovičníkem musí být opatrná, protože oranžová šťáva dráždí pokožku a hlavně sliznice. Droga je toxická a působí velmi intenzivně. 

Při nesprávném použití může vážně ohrozit zdraví. Pro své účinky se nehodí pro děti a pro těhotné a kojící ženy. 

Nať se sbírá v počátku květu. Pokud se bylina ihned nepoužívá, je nutné ji rychle usušit a to při teplotě do 40°C, jinak rychle degraduje a začínají v ní fermentativní pochody. Skladovat se tato bylina musí pečlivě, jinak snadno plesniví. 

O vlaštovičníku větším se píše v historických herbářích opravdu rozsáhle. Tato bylina se dříve používala na všemožné neduhy, počínaje bolavým zubem a konče morem. V minulosti byly rozeznávány dva druhy vlaštovičníku – větší a menší (neboli roupové koření- tedy orsej jarní). Dnes je v rodu vlaštovičníků už pouze jen jeden druh a to námi popisovaný vlaštovičník větší. Další zmatek se objevil v opisování řeckého slova chelidone (hirundine- od vlaštovky), které alchymisté i lékárníci psali chelidonie- již zmíněný „nebeský dar“.