Jaro, nový život na Velké Libavě

Útlým horským údolím se vlní divoká tanečnice. Nejdelší vodní tok na území Slavkovského lesa, Velká Libava. Stráně jsou tu příkré, protkané bezejmennými potůčky, lesy husté a hluboké. Tato před vichry dobře krytá místa poskytují útočiště těm nejztepilejším a nejstatnějším smrkům. Ten ze všech nejmohutnější se jmenuje Sychravův. Jeho skoro pětimetrový obvod nemá obdoby napříč lesy naší země.

Snad je jeho kmen natolik silný, že odradí i mladé nezkušené toulavé bobry, kteří vystavěli své příbytky pár kilometrů po proudu v březích vodní nádrže Rovná. Některé olše a osiky už padly pod neoblomnou vytrvalostí bobřího chrupu, další z posledních sil postávají ve žlutavém korzetu na pospas větru a zubu času. O čistotě zdejší temné vody svědčí vyloupané lastury od škeble rybničné, našeho největšího měkkýše. Povalují se po vytříbených hostinách přímo na bobřích hradech. Zapomenutá nádrž v sobě ukrývá nejeden lidský příběh. Na jejím bahnitém dně odpočívají zbytky několika domů, diskutuje se také o zatopené synagoze. Měla to být zásobárna pitné vody pro blízké obce, ale tuto roli nikdy nenaplnila. Nejspíš i díky tomu je dnes plná života.

Nad pravým břehem odpočívá ponurý odkaz na místní židovskou komunitu zaniklé obce Krásné Lípy, chátrající hřbitov. Náhrobky se zde klaní k zemi ve všech možných úhlech a hebrejské nápisy pomalu zastírá mech. Na břehu druhém, na vršku, stojí prastará vysoká lípa, je více než krásná. Živé memento mezi mrtvými rozvalinami obce. Poblíž, v téže zarostlé stráni, se potom otvírá zem. Láká potulného zvědavce do svých útrob. Ve starých zámeckých sklepeních pociťuji přímo chlapeckou radost. Napospas těžkým stropům s důvěrou a pokorou nasávám do plic známou sentimentální vlhkost. Poklad na mě čeká v jednom z temných koutů. Čirá, kýmsi vznešeným udržovaná zámecká studánka.

Za hrází nádrže Libava shazuje otěže, rozlívá se do dechberoucích meandrů. Je nutné je spatřit, je nutné je projít, nejlépe než ošatí se zeleně stromy. Kdo je bdělý, možná si všimne nevšedních stop v mokrém pobřežním písku a také shluku šupin na placatém kameni. Této nivě vládne vydra. Kvetou tu první podběly a na svět se derou malé kopřivy. Okolnosti přímo svádí k rituálu teplého nápoje. Dokonalý jarní životabudič. V tom širokém údolí za Bystřinou, kde potok uhne ostře na západ, tam je vhodné potom se zdržet. Rovinaté údolní dno, měkké mechové trávy, strmé smrkové srázy, dostatek slunka i v pozdním odpoledni. Libava zde opakovaně nabádá k brození a k průzkumu každé zákruty. Stačí najít tu srdci nejmilejší, usednout na břehu poloostrova, položit bosé nohy na jesep a alespoň chvíli si nechat šeptat staré pravdy nového života.