Včely

V údolní nivě klikatí se meandry stříbrné říčky. Slunce zalilo zelené břehy svým jarním teplem. Voda si tiše ševelí v kořenových pletencích stromů a na říčních terasách místy září sněhově bílé keře hlohu. Vůně linoucí se v jejich blízkosti nelahodí zhýčkanému lidskému nosu, přesto květy rezonují životem. Notoricky známý bzukot pracovitého společenství, symbol bezpodmínečné spolupráce, pevných vazeb, vztahů a přírodní dokonalosti. Včely.  

Lidé poznali důležitost a nenahraditelnost těchto malých tvorů už v dávné minulosti. I přes všechen kulturní vývoj stojí proces opylení v hodnotách přírody stále na prvním místě. Pro člověka jsou však hodnoty často iluzorní, touha po prospěchu většinou vede až k cílenému využívání. Často se pak z úlů stávají malé továrny na med, namísto bezpečných úkrytů pro nositele koloběhu života. K tak potřebné harmonii a stabilitě se často člověk staví svrchu. Myslíme si, že včely dobře známe, že víme lépe, co potřebují a jak naložit s jejich životy. Myslíme si, že známe přírodu. Ve vědomé spolupráci člověka a včelstva můžeme oboustranně prospívat.

Je dobré si na rovinu říci, že med nepotřebujeme, potřebujeme včely. Pokud zbude po dlouhé zimě něco málo medu i pro nás, můžeme být vděčni. Vedle toho můžeme získávat včelí vosk a léčivý propolis. Když k tomu přidáme přirozený proces opylení našich hýčkaných zahrad a blízké kulturní krajiny, můžeme zajisté mluvit o plnohodnotné spolupráci.

Pro vnímavějšího člověka může být zadostiučiněním už jenom ta nasládlá medová vůně a meditační hudba v blízkosti úlů. Náš vztah ke včelám by mohl být odrazovým můstkem ve vztazích k chovům živočichů obecně. Analogie těchto vztahů je více než zřejmá.