Rozhovor s indiánem Antoniem

Antonio je vůdčí osobností kmene Wisui. Je vzdělaný a mluví plynně španělsky. Většina ostatních členů kmene mluví pouze původním šuárským jazykem. Žije v komunitě, která se nachází v Amazonské džungli, nedaleko od městečka Macuma. Nedávno k nim byla dotažena elektřina, to ale zatím nijak zásadně nepozměnilo ráz přírodní vesnice. Strohé dřevěné chatrče v sobě nanejvýš sem tam ukrývají ledničku..

Antonio: „Zdravím Vás, Jmenuji se Antonio Tivi. Patřím k amazonskému národu Šuarů, kmene Wisui, který se skládá ze 42 rodin. Po domluvě s ekvádorskou vládou nám bylo vyčleněno 5000 hektarů půdy, na které žijeme a hospodaříme. Toto teritorium je plné přírodního bohatství. Jedná se v podstatě o panenskou přírodu plnou původní fauny a flory. My zde „pěstujeme“ juku- maniok, čínské brambory, cukrovou třtinu, zázvor a různé koření, balzu, všechny různé druhy banánů a další ovoce- například papáju.“ „V naší vesnici máme malinkou školu- jednotřídku, kam nám vláda posílá učitele. Nemáme žádnou zdravotní péči, nejbližší možnost je v Macumě (nejbližší město). 90% zdravotních problémů si vyřešíme sami zde v džungli.“

Tom: „Máte tedy stále nějakého šamana?“

Antonio: „Ano, bratr mé ženy je místním šamanem, nejspíš jedním z posledních v našem kmeni. Věnuje se léčení celého těla a hlavně psychiky, používá k tomu například také již všeobecně známou ayahuasca. V případě těžkého zranění nebo nemoci jsme byli závislí ještě donedávna na příletu letadla na naše malé letiště na louce. Letadlo bylo jediným spojením s civilizací po dlouhá léta. Nyní vede do Macumy nová silnička, takže jsme schopni jednat rychleji a dopravit poraněné k potřebné pomoci.“

Poznámka Tomáše: Při příjezdu do Macumy jsme u silnice viděli sedět zafačovaného malého chlapce s maminkou. Stopovali odvoz do nemocnice. Druhý den jsme ve vesnici v džungli zavítali náhodou do této rodiny. Chlapec měl sešitou hruď a hlavu. Při velikém větru na něj totiž ze střechy spadl uvolněný plech, který ho ošklivě potrhal. Dostupnost lékařské péče mu rozhodně ulehčila tuto situaci. A nová silnice je vlastně požehnáním pro tuto rodinu.

Tom: „Můžeš mi říct něco o lovu a zda stále pravidelně lovíte pro obživu, nebo už jen výjimečně?“

Antonio: „Ano! Stále se vydáváme na lov. Lovíme například mravenečníky, jelínky, opice, hlodavce podobné zajíci, mravence, červy, ryby a další.“

Tom: „A čím je lovíte?“

Antonio: „Někdy používáme foukačky s otrávenými hroty, ale stále častěji přecházíme na pušky. Jeden speciální druh mravenců lákáme do pastí.“ Poznámka Tomáše: Cestou džunglí nám indiáni ukázali jak obávané ohňové mravence, tak obří mravence, na které nastraží přes noc sladké návnady. Jsou výtečnou pochoutkou.

Tom: „Zajímá mě, jestli máte nějaké přechodové - iniciační rituály pro vaše dospívající chlapce?“

Antonio: „Ano, od malička se chlapci postupně připravují a kolem patnácti let věku prochází určitým rituálem. Dostanou odvar ze speciální bylinné směsi, která jim změní stav vědomí a poté jdou na tři dny sami do džungle, kde projdou očistou těla i duše a mají různé vize. To je uvede do dospělosti.“

Tom: „Jaký přínos a význam tedy pro vás vlastně má ayahuasca? Mám pocit, že u nás v Evropě je její význam tak trochu zprofanovaný.“

Antonio: „Používáme ji k celkovému očištění organismu a k dobití energie.“

Tom: „Můžeš se vrátit zpátky do historie, jak to bylo dříve, když jste ještě nebyli vůbec civilizovaní?“

Antonio: „Před sedmdesáti až osmdesáti lety k nám poprvé dorazil gringo - misionář z USA. Začal nás spojovat dohromady. Tito lidé zde vykáceli kus pralesa a vybudovali letiště. Postupem času nás naučili novému náboženství a dalším věcem.“

Tom: „Je pravda, že národ Šuarů je známý také jako národ bojovníků?“

Antonio: „Tady jsou takové dvě národnosti, Šuarové a Ašuarové. A ti proti sobě často bojovali. V muzeu můžete stále ještě vidět Tsantsy. V tomto případě šlo především o ženy. Sokovi byla spolu s useknutou hlavou vzata i jeho žena. To vše se dělo ještě před mým narozením. Vím, že můj praděda tohle vše ještě provozoval.“

Poznámka Tomáše: Krvavá rituální tradice pod názvem Tsantsa. Vypadá jako dokonalá zmenšenina lidské hlavy. Jedná se však pouze o staženou kůži s vlasy, dlouze vařenou a sušenou a tím pádem zmenšenou až na velikost pěsti. Zpětně se do takové kůže cpal písek a kamení, aby hlava dostala patřičný tvar. Zašívala se pusa a oči. To aby se duše zemřelého uvězněná v hlavě nemohla dožadovat pomsty. Tento odkaz síly pak muži nosili na své hrudi jako trofej a talisman. Více bychom se dočetli v cestopisu od Zikmunda a Hanzelky - Za lovci lebek.

Tom: „Chtěl bych se zeptat na vaši víru a náboženství.“

Antonio: „Formálně jsme evangelíci. Ale stále věříme v duchy džungle.“

Tom: „Máte nějaké posvátné zvíře?“

Antonio: „To nemáme.“

Tom: „Takže všechny lovíte?“

Antonio: „Si!“ smích…