Proč vlastně kouříme?

Dlouhou dobu jsem dělal v chemických závodech, celých patnáct let. Velice efektivně jsem pálil hnědé uhlí ve fluidním kotli, abych z něho vyrobil energii, jež poháněla celé to chemické a ekonomické soustrojí. Vzduch, který jsem dýchal v práci, byl vším, jen ne vzduchem. Uhelný prach, spaliny, zplodiny a toxické vůně všemožných chemických produktů. Nebavilo mě to, ale bál jsem se.

Žil jsem v iluzi, které jsem postupně začínal i věřit. Účel světí prostředky, znělo mé motto. Máš dobře placenou práci, funguješ, zabezpečíš rodinu, ukojíš potřeby a chtíče, nepředřeš se. Stačí dobře kompenzovat a můžeš vlastně žít celkem „šťastný život“. Otřepané fráze, na kterých jsem lpěl. Takže jsem závodně sportoval, do toho závodně slavil, hltal seriály a informace, příležitostně kouřil, toužil a nakupoval, cvičil a trénoval, podmíněně miloval, posunoval se a šplhal po pomyslném žebříku společnosti. Bavilo mě to, ale bál jsem se.

Také jsem ale miloval od malička les. Přírodu, její přirozenost a čistotu. Utíkal jsem do ní častěji a častěji. Fotil divou zvěř, spával pod širákem a pozoroval život bez podmínek. Začal jsem lézt po horách a utíkat co nejhlouběji, nejvýše a nejdále od společnosti. Můj vnitřní konflikt rostl.

Hledal jsem divoké krajiny, které by sytily mou podstatu, křišťálově čisté vody potoků a řek, zelené příkrovy lesů, osamělé kopce, hluboké a tiché jeskyně, hledal jsem mír a klid. Následně jsem se vracel z těchto útěků zpět do práce, zpět do zakouřené hospody, k pivu a cigárku, do zastřešených kolbišť výkonových extází a všemožných dopaminových sámošek. Čím dál tím častěji jsem se cítil jako pouhý nástroj, kterému stačí občas dodat jeho drogy a bude poslušně brázdit vyjeté koleje, na úkor svého nitra. Strojek na výrobu strojků.

Byl jsem závislý na všech těch věcech, které přicházely zvenku, vystřelovaly mě na měsíc, měnily skutečnost, že za mým jednáním stojí strach a ne láska. Každá cigareta měnila stav mého vědomí, tak jako to dělá seriál v televizi, hra v počítači, pivo v hospodě, cukr v čokoládě, peníze na účtu. Krátkodobě to udělá život lehčím, ale za jakou cenu? Každý máme naloženo a na ramenou často neseme víc, než jsme schopni zvládnout. Své břímě buď můžeme pochopit, nebo ho nevědomky předávat dál.

Otázka nezní proč nekouřit, to dobře víme, ale proč vlastně kouříme? Ve prospěch čeho a koho tedy dýcháme znečištěný vzduch? Proč jsme závislí na čemkoliv? Proč nedokážeme žít z vlastního pramene? Co vše si projektujeme do naší reality? Řečeno dosti jednoduše : nepotřebujeme toho ke šťastnému životu až tak mnoho. V podstatě postačí čistá voda, zdravé jídlo, čistý vzduch a přiměřené teplo. To ostatní je jen na nás. Pokud ale záměrně narušujeme fundament existence, pokud si kalíme vodu, špiníme vzduch, kontaminujeme jídlo, jak potom můžeme obstát ve složitějších otázkách lidství?

P.S. Víte, že jakákoliv závislost, je většinou pouhým prostředkem jak zaplnit vnitřní prázdnotu? Příčiny vzniku závislosti jsou často přímou linkou spojeny s prožitými traumaty v dětství. Zdá se, že predispozice získaná v dětství ovlivňuje potenciální závislost daleko více, než to, na čem jsme závislí. Z opačného pohledu se dá říci, že kdo měl to štěstí a prožil harmonický vývoj, nemá potřebu a není sváděn k tomu být na čemkoliv závislý.