Podzimní čas

Na déšť jsme letos čekali jako na smilování. Celé léto bylo ve znamení sucha. Klesaly hladiny vodních ploch, říční toky ztrácely svou sílu a dynamiku, některé potoky vysychaly zcela. Na březích vystupovala na odiv stínová linie starých pořádků. Půda byla vyschlá na troud, hospodář, který pravidelně nezaléval, pozbyl hojnosti úrody. Suché studny napříč republikou, lesní požáry nebývalých rozměrů. Téma pro polemiku a dialektiku. Vedra si vybrala svou daň.

Podzim přišel s podobnou naléhavostí, s jakou léto střídalo jaro. Jako by ani nezaklepal, slušně se nezeptal. Jednoduše vrazil do dveří, uhasil rozpálené tváře a naplnil prázdné číše. Komu se zdálo býti až moc vedro, tomu jest nyní až moc zima. Ten kdo bědoval nad velkým suchem, možná teď haní vtíravé vlhko. Lidé a počasí. Nastalo období mlhavých rán. V lesích konečně zavládlo vlhko, z podhoubí linou se vábivé vůně, kterým odolá jen málokterý Čech. Prastaré buky postupně začaly shazovat šat, lesní krov chřadne a podlaha jen šustí. Parádník jeřáb je obtěžkán červenými korálky a spolu s šípkem tak probarvují lesní plášť a přilehlé remízky. Jeřabiny, žaludy i bezinky naplno pociťují tíhu zemské přitažlivosti. Nastala doba lesní hojnosti. Podzimní rovnodennost (22. nebo 23. září) nám oznamuje konec léta. Den je stejně dlouhý jako noc. Slunko přechází přes rovník a vychází přesně na východě, na přesném západě i zapadá. Od této chvíle se nám dny krátí, tma se vkrádá do oken dřív a dřív. My lidé si užíváme podzimního slunka, hltáme každý paprsek, jenž proletí skrz neodbytná mračna. Babí léto umí vyloudit na tvářích hřejivé úsměvy. Pro mnohé z nás jedná se o nejkrásnější část roku. Blíží se čas hodování, oslav úrody na polích a v zahradách, vinobraní a degustace, setkávání se s přáteli, společné přebírání, louskání, zavařování, kvašení a nakládání. Letité klenuté sklepy zavalí vůně brambor a jablek, příprava na nevyzpytatelnou zimu míří do svého vrcholu.