Rodina zlatobýlů je taxonomicky velice obtížná. Rozeznáváme asi 120–130 druhů, rostoucích většinou v Severní Americe, zvláště pak v monzunové oblasti ve východní části. V Eurasii roste několik původních druhů. U nás můžeme narazit především na dva poddruhy zlatobýlu obecného – zlatobýl obecný pravý a zlatobýl obecný alpínský. Ve starších herbářích se setkáváme také s názvem „celík zlatobýl“, který se dnes oficiálně už nepoužívá. Zlatobýl je včelařskou rostlinou a dříve se z květů získávalo žluté barvivo.

Vytrvalá bylina se žlutými kvítky

Jedná se o vytrvalou bylinu, která dorůstá výšky až jednoho metru. Oddenek má krátký, válcovitý, šikmý až vodorovný, tmavě hnědé barvy. U země vyrůstají z lodyhy 1–3 listové růžice. Lodyha je přímá, nahoře rýhovaná, zelená.

Listy bývají svým tvarem a oděním dosti variabilní. Lodyžní listy jsou eliptického až kopinatého tvaru, dlouhé do 25 centimetrů a široké až 6 centimetrů, hrubě zubaté, z obou stran chlupaté.

Krátce stopkaté úbory jsou uspořádány do bohatého latovitého květenství. Zákrovní listeny se střechovitě kryjí, jsou krátce zašpičatělé. Žluté úbory tvoří okrajové jazykovité květy a trubkovité květy uprostřed. Plody jsou světle hnědé nažky. Kvete od července do září.

Najdeme ji po celé Evropě

Vyskytuje se téměř v celé Evropě. Chybí na Islandu, Sicílii a Krétě. Na severu zasahuje na pobřeží Skandinávie, roste v jižní středozemní části severozápadní Afriky v Maroku a Alžíru. Ostrůvkovitě se vyskytuje v Malé Asii, na západní Sibiři, v Zakavkazu a na jihozápadním úpatí Himálaje.

U nás roste roztroušeně, nejhojněji v podhorském stupni. V nejvyšších polohách je nominální poddruh zastoupen zlatobýlem alpínským nebo přechodnými formami k tomuto poddruhu. Těžiště výskytu je od 300 do 800 metrů.

Daří se mu na křovinatých a prosluněných stráních, kolem skal, ve světlejších a sušších lesích. Má rád polostín a středně vlhké humózní, silikátové půdy, nepříliš bohaté na živiny. Často se vyskytuje v borových doubravách, v borech, v metlicových jedlinách, na acidofilních pastvinách a travinných vřesovištích.

Kvetoucí nať i oddenek se využívaly vnitřně i zevně

V léčitelství a ve farmacii se používá kvetoucí nať a oddenek. Užívají se čaje, odvary a tinktury (nejúčinnější forma). Jeho latinský rodový název Solidago znamená v překladu “celostní léčba”. Ve středověkých herbářích byl zlatobýl znám pod názvem hadí nebo vysoký traňk. Podle Mattioliho se tato bylina používala na zevní potírání ran a vředů, též ke kloktání dutiny ústní. Vnitřně se pak používal odvar v červeném trpkém víně, to prý pomáhalo na průjmy a vnitřní úrazy.

Květy jsou velmi choulostivé, proto se suší rychle a pečlivě se uchovávají v suchu

Rostlinu sbíráme za pěkného počasí v době květu. Po odkvětu v ní totiž klesá obsah silice. Obsah saponinů zase závisí na místě růstu a na denní době sběru. Výrazněji vyšší obsah mají rostliny rostoucí ve stínu. Seřezáváme horní část lodyh, nať pak v malých svazcích sušíme ve stínu. Umělá teplota při sušení v sušičce by neměla překračovat 40 °C.

Z řezané drogy připravujeme čaj (jedna lžíce na dva šálky vařící vody), který pijeme po vychladnutí a scezení dvakrát až třikrát denně vždy mezi jídly. Zevně se používá odvar (stejné množství drogy, tříminutový var), pro oplachování a kloktání.

Obsah účinných látek

• hemolyticky účinné saponiny
• třísloviny katechinového typu
• flavonoidy (kvercetin, rutin, astragalin)
• silice
• hořčiny
• kyselina nikotinová, kávová, chlorogenová, skořicová