V historii byla štětka nejvíce známá soukeníkům a valchářům, kteří jí používali k česání suken. V tomto případě se ale jednalo o štětku soukenickou, která je k úpravě povrchu vlněných látek vhodnější než štětka planá. Má totiž na strboulu daleko více ohnutých ostrých háčků. Traduje se, že štětka soukenická má dokonce i silnější léčivé účinky. Bez rozdílu se pak používají všechny druhy rostoucí u nás k okrasným účelům při vázání kytic a věnců.

Popis Štětky

Jedná se o dvouletou ostnitou bylinu s vřetenovitým kořenem a přízemní růžicí listů, která za květu odumírá. Přímá lodyha je větvená až v horní části, je hranatá a ostnitá, světle zelená. Dorůstá do výšky 80-200 cm. Listy přízemní růžice jsou řapíkaté, čepel tvaru obvejčitého až eliptického, okraje hrubě vroubkované. Lodyžní listy jsou přisedlé, kopinatého až obvejčitého tvaru, zubaté až pilovité, někdy celokrajné.

Květenství tvoří válcovité nebo vejcovité strbouly, 4-8 cm dlouhé. Zákrovní listeny jsou obloukovitě vztyčené, ostnité, čárkovité a nestejně dlouhé. Plevky jsou delší než květy, na konci mají rovnou ostrou špičku. Květní koruna je světle fialové barvy, zřídka bílé. Plodem je světle hnědá nažka. Kvete od července do září. 

Rozšíření a ekologie

Vyskytuje se v západní, střední a jižní Evropě, v Předkavkazí, v Malé Asii a Íránu. U nás roste roztroušeně až hojně, především v teplejších oblastech, v pásmu nížin až pahorkatin. Nad 500 m nadmořské výšky se vyskytuje jen vzácně. Svědčí jí čerstvě vlhké, úživné, bazické, humózní, hlinité a jílovité půdy. Nejčastěji ji najdeme při okrajích cest, na náspech komunikací, v příkopech, na různých navážkách, skládkách a rumištích, také v křovinách a na pastvinách.

Užití Štětky v léčitelství

Ve středověku se používala k léčebným účelům především štětka zahradní, v dnešním botanickém pojetí se jedná o štětku soukenickou. Z hlediska léčivých schopností jsou na tom oba druhy (planá i soukenická) dosti podobně, avšak štětka planá roste v našich podmínkách daleko hojněji, a je tak dostupnější.

Starověký řecký lékař a lékárník Pedanius Dioscorides popisuje použití červíků nacházejících se v útrobách strboulů. Doporučoval je nosit zabalené na hrdle a ruce, to prý sloužilo proti čtvrtodenní zimnici. Středověký lékař Mattioli zase popisuje využití červíků pro rybáře, jakožto návnady na udice. Použití štětky doporučoval pouze k vnějšímu užití. Kořen se vařil ve víně, utlučený se pak používal k hojení různorodých ran a vředů. Destilovala se voda z listí, dále se pak listí vařilo například v octu.

Dnes zatím chybí potřebné farmakologické studie na užití štětky při nádorových onemocněních nebo borelióze. Dosavadní studie potvrzují přítomnost bioaktivních látek.

Sběr a úprava

V letních měsících můžeme sbírat celou rostlinu. Jestliže preferujeme kořen, pak je vhodné počkat do podzimu. Často se používá ve formě odvaru nebo tinktury.

Obsah účinných látek

• třísloviny
• flavonoidy
• minerální látky
• silice
• pryskyřice