Jedná se o dvouletou až vytrvalou bylinu. Má větší kulovitý kořen. Lodyha dorůstá výšky kolem 120 (výjimečně až 180) centimetrů, většinou je větvená v dolní části, chlupatá. Listy rostou střídavě, jsou dlouze řapíkaté, 3–7laločné, s laloky široce vejčitými až kopinatými, hrubě zubatými. Květy vyrůstají po 2–6 v paždí listů, kalich se skládá z pěti do poloviny srostlých cípů. Korunní lístky jsou fialově růžové, tmavě nachové až temně červenofialové, velmi vzácně i bílé. Plody se skládají z 10–11 plůdků, které jsou okrové až tmavě hnědé barvy. Kvete od června do října.

Vyskytuje se v celé Evropě vyjma nejsevernějších částí. Roste i v Asii až po Indii a v severní Africe. Byl zavlečen na Island, do Jižní i Severní Ameriky, do Austrálie, na Azorské ostrovy, do Japonska. U nás se vyskytuje celkem hojně, nejčastěji v nižších polohách.

Volně roste na lesních pasekách, suchých lukách. Druhotně se vyskytuje podél cest, na rumištích a kompostech, podél zdí a plotů. Bývá pěstován v zahradách.

Sléz je historicky velmi významná bylina, dříve se hojně sázel i pro využití v kuchyni. Ve středověkých herbářích se píše o různých druzích slézu. Sléz lesní se dříve nazýval sléz zaječí. Římský přírodovědec Plinius napsal, že každý, kdo vypije každého dne doušek slézové šťávy, jest pro ten den zabezpečen před všelikými případnými chorobami. Staří učitelé dali slézu jméno Omnimorbia, tj. lékař všech nemocí. Odvar slézového listí, kořene nebo i semene v mléce nebo lehkém bílém víně, prý hojí raněné plíce a jest zvláštním lékem proti souchotinám (viz Herbář aneb Bylinář - P. O. Mattioli).

Listy i květy se trhají ručně v době plného rozkvětu, ideálně za teplého, slunného počasí. Nesmí být staré a napadené rzí slézovou. Sušíme je rozložené v tenkých vrstvách, ve stínu. Umělá teplota by neměla překračovat 45 °C. Správně usušená droga by neměla mít žádný zápach, chutná mdle a slizovitě.

Vnitřně užíváme nálev z řezané drogy (polévková lžíce na 2–3 šálky vroucí vody), pijeme v průběhu dne po šálcích. Zevně používáme odvar z řezané drogy pro použití při obkladech a k přípravě koupelí.

Květ slézu se používal k barvení vlny a také nápojů (víno, ocet) na červenomodrou až modrofialovou (antokyanová barviva).

Ve středověku se sléz používal také k výrobě zubního prášku: Suchý slézový kořen se nechával odmočit ve vodě, následně se zabalil do smočeného papíru a vložil do horkého popele. Po upečení a uschnutí se kořen utloukl na prášek, který se používal k čištění zubů a dásní.

Jeho listy mají příjemnou chuť, neboť obsahují i cukry (přes 2 % v sušině). A podobně jako ibišek (též z čeledi slézovitých) je často přidáván do čajových směsí.