Zhruba centimetr tlustý oddenek, dlouhý až patnáct centimetrů, hadovitě stočený. Lodyha je přímá, má tmavozelenou barvu, slabě rýhovaná, nevětvená, rovnoměrně olistěná. Dosahuje výšky někdy i přes jeden metr a na jejím konci je jediný lichoklas.

Přízemní listy jsou podlouhlé, široce vejčité, téměř kopinaté, tmavozelené až modrozelené barvy. Na bázi jsou srdčité s křídlovitým řapíkem. Lodyžní listy jsou menší, na bázi klínovitě zúžené nebo jen slabě srdčité.

Květy jsou růžové až tmavě růžové, vzácně i bílé. Jsou uspořádané do přímého válcovitého lichoklasu, který je na vrcholu tupě zakončený. Za květu (od května do srpna) nápadně vyčnívají tyčinky z květů. Plody jsou malé nažky.

Vyskytuje se v subarktickém až mírném pásmu Eurasie, chybí však na Islandě, v severní Skandinávii, ve Středozemí a na Kavkaze v horských polohách. V severní Americe se vyskytují populace, které jsou oddělovány do samostatného druhu.

U nás roste především v horách, kde je jeho výskyt celkem hojný, v nížinách se pak vyskytuje vzácněji.

Nejčastěji ho můžeme nalézt na vlhkých horských a podhorských loukách, kde je vysoká hladina spodní vody. Vyhovují mu rašelinné louky, slatiny, nivy, lužní lesy, břehy vodních toků. Vyhledává kyselé podklady, ale není vzácný ani na alkalických půdách. Vadí mu výraznější zásahy do vodního režimu, například různé meliorační projekty. V těchto oblastech pak rychle mizí.

Název hadí kořen se může klidně odvolávat na tvar oddenku. Ten postupem času nemá skoro žádné vlásčité kořínky. Je hadovitě stočený do písmene „S“ a zdánlivě připomíná svým tvarem hada, nebo se prostě do názvu otiskla hlavní historická deviza této byliny, kterou byla moc odpírat jedu a morové nákaze.

V Mattioliho středověkém herbáři se dočteme o pomoci při uštknutí jedovatými hady, stejně tak pavouky nebo štíry. Hadí kořen se používal vnitřně i zevně, ve formě odvaru nebo drceného prášku a jeho léčebné využití bylo velice široké. V herbářích ze začátku 20. století se dočteme o využití při kloktání dutiny ústní a stejně tak se doporučoval odvar při obtížích s průjmy. Dnešní legislativa zatím nepřipouští u hadího kořene žádné léčebné tvrzení. Nahlédnutím do dlouhodobých lidských tradic si můžeme udělat obrázek sami.

Oddenek sbíráme ideálně brzy z jara nebo na podzim. Očistíme ho, zbavíme postranních kořínků, nakrájíme na centimetrové kousky a sušíme na slunci nebo v sušičce při umělé teplotě ne vyšší než 40 °C.

Z řezaného sušeného oddenku se připravuje nálev (1–2 čajové lžičky na šálek vody), který užíváme buď vnitřně, nebo ve formě kloktadla.